Příspěvky

V části expozice, v přízemí nacházíme chronologicky řazené Kubištovo dílo, které je doplněno obrazy jeho současníků, například Antonína Procházky, Vincence Beneše, nebo Emila Filly. Na začátku jsou malby ještě naturalistické, například Podobizna Bohdana Kaminského (1904 - 1905).

Pozoruhodný je autoportrét z roku 1904 - 1905, kde je tvář umělce modelována drobnými tahy štětcem, které připomínají postimpresionistický rukopis Vincenta van Gogha. Dalším pozoruhodným autoportrétem je Vlastní podobizna v haveloku z roku 1908, ve které již nacházíme odklon od postimpresionistického malířského rukopisu a osvojení fauvistického stylu, který je v Kubištově podobizně propojen s ezoterickými myšlenkami o barevných aurách, jež nacházíme v dobových teozofických pojednáních. Je otázkou, zda jedovatě zelená barevnost umělcovy tváře také není narážkou na dobové obavy z infekcí, zejména pohlavních, a zda nesvědčí o novém názoru, že člověk ve svém nitru stále ukrývá bestiální povahu svých počátků, které se nacházely v tajemných hlubinách pravěkého oceánu. Zelená a jedovatá barva, která se zdá sžírat tvář, však může být kromě narážky na syfilis také aluzí na absint, oblíbený nápoj umělců doby kubismu, a na jeho nebezpečné, až smrtící účinky. Bujná umělcova kštice je zcela v tradici zobrazení génia umělce prostřednictvím specifických tvarových charakteristik obličeje a vlasů, jak je nacházíme v době osvícenství, zejména u Davida d'Angers, který studoval frenologická pojednání a názory na formové charakteristiky umělců vtisknul do svých slavných reliéfů.

Vážný výraz tváře na Kubištových autoportrétech je symptomem existenciální úzkosti, kterou nacházíme v dílech Arthura Schopenhauera, jehož imaginární portrét Kubišta vytvořil, avšak který bohužel na výstavě není k vidění. Ani slavný obraz Kuřáka (1910), který je charakteristický pro umělcovo období "analytického kubismu", na výstavě nenajdeme, avšak je reprodukován ve výborné kvalitě v doprovodné publikaci k výstavě.

Pozoruhodný je oddíl, věnovaný raným pastelům umělce z Florencie, které se nesou v duchu pozdního symbolismu. Okolo roku 1908 nacházíme početné olejomalby, které jsou pod silným vlivem Vincenta van Gogha. Jedná se o pastózní malby velice expresivního rukopisu, například obraz "Cesta (Riegrovy sady), 1908", nebo interiér, který byl evidentně inspirován slavným Goghovým obrazem vlastního pokoje. Nápadná a nepostradatelná je osamocená zelená láhev v prvním plánu, která působí poměrně tísnivým dojmem a připomíná nám, že Kubišta trpěl velkou materiální a finanční tísní.

Pozoruhodné jsou rovněž pastely pradlen, které připomínají obdobná fauvistická dílka Kupky. Je záslužné, že na výstavě byla vystavena málo známá olejomalba Pradleny s děckem (1908) z Karlových Varů, která září úžasnou barevností a vyniká i svou sociální tematikou, která není vzdálená dobovým obrazům Honoré Daumiera. V této části výstavy byla Kubištova díla doplněna malbami současníků Emila Filly a Antonína Procházky.

Na výstavě nacházíme také veduty z okolí Prahy a Bráníka, které jsou pozoruhodné zobrazením krystalického a geologického prostředí krajiny, jež Kubištu přímo vybízela ke kubizaci forem.

Dalším žánrem, zastoupeným na výstavě, je kromě portrétu, krajinomalby a veduty rovněž zátiší, které sice ve srovnání s východiskem reprodukovaným v katalogu, Cézannovou malbou, sice působí poněkud neohrabaně, avšak na výstavě samé mají svou sladkost a krásu.

Jedním z mistrovských děl výstavy je obraz "Kavárna", který patří k vrcholným ukázkám českého kubismu. Bohužel na výstavě není kopie obrazu Nicolase Poussina "Orfeus a Eurydika", která se nachází v soukromé sbírce. Bylo by zajímavé ji vidět také z hlediska teorie barev, neboť Kubišta byl jedním z mála českých umělců, který se této tematice věnoval (jak je připomenuto v katalogu výstavy v kapitole "Mentální barva").

Na výstavě je k vidění mnoho vrcholných Kubištových děl, například Pierot, Cirkus (1911), nebo "Harlekýn a Kolombína" (1910), motiv, který také pojednal Paul Cézanne (obraz se nachází v Puškinově muzeu krásných umění v Moskvě a je škoda, že není v katalogu výstavy reprodukován namísto Maxe Pechsteina.) Zajímavé jsou náboženské motivy, obraz "Nesení kříže", avšak zejména kvalitativně daleko lepší "Vzkříšení Lazara" (1911), které je vystaveno vedle tužkové přípravné studie a je alegorií na nutnost ozdravení dekadentní společnosti a umění (je paradoxem, že v době na začátku 20. století, kdy bylo umění v plném rozkvětu, se volalo po "kříšení z mrtvých", zatímco v dnešní době, kdy umění zcela hibernuje, jsme již s daným stavem, dá se říci, smířeni.)

Zajímavou částí výstavy je třetí prostor v přízemí, kde jsou v juxtapozici "Koupání žen" a "Koupání mužů", což není běžně vidět, neboť se tato rozměrná díla jinak nacházejí v dvou odlišných sbírkách (Národní galerie v Praze a Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou). Obrazy jsou nainstalovány tak, aby byly oba vidět ze stejného úhlu pohledu, tedy nikoli na svislé stěně, ale na panelu, zalomeném směrem k divákovi. Bohužel však k rozměrným plátnům chybí dostatečný odstup. Instalace výstavy je vůbec poněkud problematická, protože výstava je přeplněna exponáty.

Obraz "Epileptická žena" svědčí o dobovém zájmu o duševní choroby. Čelní zobrazení nemocné v polovičním portrétu je jasnou narážkou na slavnou sérii bláznů, kterou namaloval francouzský přestavitel romantismu Theodor Géricault. Zájem o psychické stavy lze zaznamenat rovněž u "Dvojníka (Dvojportrétu)" (1911), kdy máme dojem, že druhá postava v pozadí vystupuje ze zrcadla a klade pánovi v cylindru v prvním plánu ruku na rameno. Možná, že se jedná o narážku na slavný dvojportrét Rafaela v pařížském Louvru, avšak ještě příhodnější by bylo obraz interpretovat teorií "něčeho tísnivého" Sigmunda Freuda, který rovněž pojednává o problematice dvojníka.

Velký rozkvět bádání o psychózách a neurózách v lékařském prostředí konce století ve Francii se uskutečnil zejména na klinice doktora Charcota v pařížské nemocnici La Salpetiere. Zájem o hypnózu nacházíme také u Sigmunda Freuda a Kubišta ve svém obraze "Hypnotizér" úžasným způsobem zobrazil psychologické propojení hypnotizéra s pacientem prostřednictvím pronikajících linií, jež byly inspirovány stylem italského futurismu. Psychologie kriminálních činů, která byla velice oblíbeným námětem umělců konce století, inspirovala bezpochyby obraz "Vražda", kde Kubišta nadmíru rafinovaným způsobem vyjádřil fenomén mizení duše z umírajícího těla prostřednictvím kubistického stylového tvarosloví rozpadajících se korporálních forem v angulární linie. Zdá se, že Kubišta chtěl vyjádřit vzájemnost vytrácení lidskosti v okamžik vraždy z těl obou protagonistů, skutečnost, že v situaci destrukce těl dochází k fragmetarizaci prožívání světa v psychice obou zúčastněných protagonistů obrazu. Podobně obsahový je i obraz "Polibek smrti", který odpovídá tradici ikonografie symbolismu, avšak není natolik dynamický a nápaditý jako "Vražda".

Zajímavou částí výstavy jsou marýny z Puly, které vznikaly během Kubištových pobytů u teplého slovanského pobřeží a jsou zajímavým ekvivalentem cézannovského "atelier de sud" v Aix-en-Provence. Nalézáme v nich totiž úžasnou oslavu krás barev moře, azurové odstíny průsvitné hladiny a teplé nuance písčitého pobřeží jihu, které nám připomínají, jakým bohatstvím moře pro umělce vždy bylo a je i dnes.

V prvním patře Domu umění výstava pokračuje díly, které mají dokládat vliv Kubišty na moderní české umění. Zde nacházíme mnohé kubizující obrazy, které však s Kubištovým dílem souvisí jen vágně (například Jindřich Štyrský, Karel Teige, František Foltýn). Ani oddíl věnovaný následovníkům Kubišty v druhé polovině dvacátého století není příliš cíleně zaměřen a nacházíme zde slavná plátna Václava Boštíka "Svislé členění" a "Zakřivený prostor", která však jsou již velmi vzdálená Kubištově odkazu. Je škoda, že spíše autoři nevěnovali pozornost nákresům partitur pro liniové obrazy Zdeňka Sýkory, které by se mohly velmi zajímavě srovnat s některými tužkovými studiemi, jež Kubišta vytvořil okolo roku 1910 a které jsou reprodukovány v druhém dílu doprovodné publikace k výstavě. Je rovněž nepochopitelné, že v této části výstavy nenacházíme žádná díla Stanislava Kolíbala, který by mohl některými svými kubizujícími díly do linie Kubištova odkazu zapadat daleko více než například Otakar Slavík nebo Jiří Sopko. Koncepce výstavy tedy v důsledku vyznívá zmateně a chaoticky.

Je záslužné, že se po dlouhé době věnovala znovu pozornost vůdčí osobnosti českého kubismu, která již právem vzbudila také zájem zahraničních badatelů (například ve Francii se dílem Kubišty zabýval Serge Faucherau, ve Spojených státech amerických publikovala zajímavé eseje na téma Kubištových maleb Eleonor Moseman). Je však škoda, že výstava nebyla koncepčně poněkud sevřenější. Ačkoli se podařilo zapůjčit mnoho šperků, které zdobí regionální muzea po celé České republice, v těsném prostoru přízemí ve své hustotě instalace však dostatečně nevyzněly. Nápad konfrontovat díla Kubišty s vybranými malbami současníků nebyl špatný, avšak bylo by potřeba poněkud zvýraznit Kubištovy malby, neboť se přece jenom mělo jednat hlavně o retrospektivní výstavu a ne o kolektivní, průřezovou výstavu členů uskupení Osmy.

Co se týká prostoru v prvním patře, který byl věnován dílům umělců 2. poloviny 20. století, kteří se Kubištou údajně inspirovali, byl zcela nekoncepční směsicí nejrůznějších děl. Bylo by lepší, kdyby vrcholná umělcova díla v přízemí více dýchala prostorem a v prvním patře byly vystaveny ukázky Kubištova vlivu na kvalitních vybraných příkladech, ve kterých by bylo možno umělcův odkaz skutečně vystopovat. Celek výstavy tedy v důsledku působí poněkud zmateně a bezpochyby by zasloužil do budoucna pročistit z hlediska architektury výstavy i koncepce vybraných exponátů a jejich souvislostí.