Příspěvky

Vysoké regály s vrcholy ztrácejícími se v šeru. Uprostřed, pod mdlou zářivkou se u čtyř sražených počítačových stolků choulí postavy oděné do myší šedi a namodralá zář displeje ještě zvyšuje bledost jejich obličejů. Jen prsty hbitě běhají po klávesnicích a oči těkají od stránek rozměrných, smolně černých knih k tabulkám na obrazovkách v jinak ustrnulém prostředí. Není slyšet hovor, jen tiché cvakání kláves. Ve vzduchu pod zářivkou víří zrníčka prachu a visí pohaslá LCD tabule. V rozích poblikávají červenými tečkami studená oka všudypřítomných průmyslových kamer.

Náhle se jedna z šedých myší pohne. Z kapsy pláště vyloví drobný předmět, posune si brýle na nose a v matném světle místnosti jej dychtivě prohlíží. Vtom se nad zenitem ztemnělého sálu rozzáří dosud nečinná tabule, objeví se na ní tvář rozzlobeného Šéfa a z reproduktoru se ozve navýsost rozzlobený hlas, jak anděla Posledního soudu:

„Už zase bádáš, muzejníku? Víš dobře, že to smíš jenom za odměnu! Máš to v týdenním plánu práce? Nemáš, co?! Tvou povinností je evidovat, revidovat a psát karty. Minuta psychického teréninku!“

Obrazovky pohasínají, šedé myši poklekají a odříkávají žalmovým nápěvem:

„Jsme jen ponížení ženci

 na zralém poli evidencí.

 Dvacet karet denně

 sůl je naší Země.

 Nebádat, slušně se chovat,

 eidovat, revidovat,

 evidovat, revidovat!“

Mezitím ochranka odvádí provinilce do zatuchlého karceru pod odpadními stoupačkami v suterénu, kde na něj čeká norma 50 karet denně, dokud se nepolepší. Na badatelskou činnost může zapomenout, tím pádem i na terén a denní světlo, a nedej Bože, snad na publikování.

Takhle nějak by mohlo vypadat muzeum za příštích deset let, pokud bude pokračovat na mnoha místech nastoupený trend současné muzejní práce. Autor tohoto příspěvku píše z osobní zkušenosti i z postřehů mnoha a slovo mnoha zdůrazňuje, kolegů z řady jiných muzejních pracovišť.

Pomalu to bude deset let, co světlo světa spatřil nový zákon č. 122/2000 Sb. a s ním prováděcí vyhláška Ministerstva kultury č. 275/2000 a o rok později i Metodický pokyn k zajišťování správy, evidence a ochrany sbírek muzejní povahy v plném znění. Nic proti nim. Zákon se jevil jako nanejvýš potřebný, sjednotil a upravil v době vzniku místy dosti chaotickou správu a ochranu muzejních sbírek a vybavil ochranu sbírek základním instrumentem včetně sankcí za jeho porušování. Protože zákony jsou všeobecně těm, kteří se jimi mají řídit, tj. „neautorům“ a neprávníkům obtížně srozumitelné, vyšla vbrzku na to i poměrně obsáhlá instruktivní brožura z pera Dr. Jiřího Žalmana, jež se dočkala i druhého dílu.

Jenomže, každý, sebelépe míněný úmysl mívá i svou odvrácenou stranu. „Dej Němci uniformu a Čechovi funkci a nebudeš se stačit divit, jak s nimi naloží…“, říkával jeden starý pán, jehož životních postřehů si dodnes nesmírně vážím. A tak i v tomto případě, věcí se chopil Veliký byrokrat. Ze zákona i z příruček si odnesl jediný poznatek: důležitá je evidence a periodická inventarizace. Je to pravda, avšak jen do určité míry, jinak se muzea mohou proměnit na čistě logistická pracoviště, jak se však, bohužel, dle mého názoru v poslední době stává. Muzeum má ale řadu dalších nezastupitelných funkcí které, nejsou-li akceptovány, muzeum prostě nevytvoří. Z takového pracoviště je potom prostý sklad starých, někdy i nových, ale vesměs neužitečných věcí.

V prvé řadě má muzeum funkci shromažďovací, k níž patří právě ta zmíněná evidenční. Zde ovšem byrokrat předpokládá, že sbírkové předměty přicházejí do muzeí jaksi samy, pudově hnány vlastním podvědomím neskončit na skládce odpadů nebo v topeništi. Anebo počítá s tím, že všichni lidé jsou osvícenci, kteří, rozpoznají-li nespornou muzealitu předmětu, si jej sami nezařadí do vlastní soukromé sbírky či z něj neučiní okrasu svého obydlí a ukázněně jej do muzea odnesou. A to je samozřejmě první, avšak zcela zásadní omyl. Bez důkladné terénní práce, kdy muzejník sám osobně a kvalifikovaně sbírkové předměty nevyhledává, sbírku aktivně nerozšiřuje, nekompletuje a tím ji tezauruje, se může z nahodile do muzea zvenčí pasivně přijímaných věcí stát akorát hromada mrtvé veteše.

S terénním výzkumem bezpostředně souvisí i výzkum prostředí, z něhož sbírkové předměty pocházejí. Bez něj nelze stanovit příčiny dějové a dějinné souvislosti, souvztažnost přírodních a společenských zákonů, jejichž hmotnými a někdy i nehmotnými výstupy sbírkové předměty jsou. Jen tehdy, poznáme-li je co do největšího detailu, se pak stávají skutečným kulturním dědictvím.

Další důležitou funkcí muzea je prezentace. Ta se obrací jak k odborníkům v podobě odborných publikací, tak i k nejširší veřejnosti formou muzejních expozic, populárně naučných publikací a různých speciálních, pro širokou veřejnost určených akcí.

Nezapomínejme ani na funkci výchovnou a estetickou. A zde se na chvilku zastavme.

Velmi často dnes vidíme až jakousi super-podbízivou snahu učinit z muzejních expozic výstavu čistě emotivní, jež by však měla příslušet výlučně oblasti umění. Velmi často je totiž výsledek značně diskutabilní, sklouzávající až za hranici kýče. A od toho tu přece muzeum není, na to jsou panoptika, Disneylandy a „muzea“ voskových figur. Nebudu uvádět příklady, ale je jich celá řada, stačí se pořádně rozhlédnout… Tím však nechci říci, že muzeum nemůže být i tvůrcem a organizátorem lidové kultivované zábavy. K tomu však dobře poslouží různé akce typu muzejních nocí či jiných podobných příležitostných muzejních akcí, jež si naštěstí získávají stále větší oblibu a muzeím přitahují návštěvníky.

Je mi naprosto jasné, že u většiny svých kolegů – muzejníků jsem se předchozími odstavci vlamoval do otevřených dveří. Příspěvek je však určen především jako určité memento vyššímu a nejvyššímu muzejnímu managementu všeobecně. A v prvé řadě pak zřizovatelům muzeí. Neboť právě zde spatřuji prvopočátek výše popsaného problému. Muzea byla zařazena pod složky územních samospráv, kde o jejich správě a směřování, bohužel, rozhodují často pouze úřady. A že úřad plodí další úřad, bylo již mnohokrát v minulosti prokázáno. A tak se, opět bohužel, může do vedení muzea dostat byrokrat, který je schopen perfektně vykonávat to, co úřady požadují: přehledně vyrobené tabulky a hlášení o činnosti, kde se kvantifikují především a někdy pouze a jen měřitelné jednotky. V čele samozřejmě s počty evidovaných a revidovaných kusů. To ostatní, co se dá měřit a počítat obtížněji, jako třebas publikace, je upozaděno. Anebo, ještě hůř, také kvantifikováno na jejich pouhý počet, a je jedno, zda ten či onen autor-muzejník vydá několikaset stránkovou knihu, nebo ji raději rozseká na 50 článků, protože pak přece splní kvótu požadovanou plánem. A propos, plán! Jakoby muzeum bylo fabrikou nebo výrobním družstvem. Důsledkem je kontrola, zda a jak se plán dodržuje, muzejník namísto odborné práce je dlouhé hodiny, ba dny nucen plodit měsíční a týdenní plány své práce, pak psát hlášení a výkazy o plnění plánu, týdenní, měsíční, čtvrtletní, pololetní a výroční zprávy a tak prokazovat „efektivitu“ své práce a vůbec obhajovat svou existenci. Je zarážející, že si nikdo „nahoře“ vlastně nevšimnul toho, že právě touto zbytečnou, ubíjející administrativou znesnadňující, ba přímo až znemožňující vlastní odbornou práci, se muzejník stává zcela neefektivním, zbytečným parazitem rozpočtů samosprávných územních celků. Pak z tohoto pohledu ovšem nelze jinak, než konstatovat, že muzea jsou zbytečná, a nejlépe bude je zrušit.

Quo vadis, musaeum?

 

Martin Lang