Úvodní stránka / Vaše eMuzeum / Příspěvky / Roky ve dnech – České umění 1945-1957
Publikováno: 5. 8. 2010
Roky ve dnech – České umění 1945-1957
Umění čtyřicátých a padesátých let bývá často oproti umění let třicátých a šedesátých upozaďováno. V odborných kruzích se už ale delší dobu tuší, že se tak děje ne zcela právem. Na veřejnou rehabilitaci umění let válečných se můžeme těšit v prostorách Galerie hlavního města Prahy příští rok, léta těsně poválečná a padesátá se prezentují již nyní.
Umění této doby, snad víc než jiné, podléhá v obraze laiků mnoha zažitým stereotypům a schematismu. Tato „doba temna“ je na našem území spojována téměř výlučne se socialistickým realismem. O to více je návštěvník překvapen výstavou Roky ve dnech. Právě boření stereotypů a zjednodušujících schémat bylo hlavním cílem kurátorky výstavy Marie Klimešové, a jak se ukázalo, její úsilí nebylo marné. Jak výstava, tak výpravný katalog a konané symposium potvrdily, že i s uměním této doby je to složitější a mnohem zajímavější, než by se na první pohled mohlo zdát.
Jak prokázala výstava, dlouhou dobu marginalizované období dějin českého výtvarného umění nejenže nebylo jen obdobím chabých pokusů vzdorovat době či juvenilií generace nastupující, jak se na umění této doby kromě surrealismu nahlíželo, ale že se v mnohých ohledech jednalo o období mimořádné. Období, kdy řada výjimečných osobností, často bez jakékoli možnosti konfrontace v tzv. „privatissimu“ (Miroslav Petříček v úvodu katalogu), v jakémsi spodním proudu pronesla mnohé hodnoty modernismu až do doby uvolnění, kdy mohly opět vyplavat na povrch. To nám umožňuje tuto dobu vnímat jako jedinečné, klíčové pojítko mezi již proslavenou meziválečnou avantgardou a téměř stejně slavným uměním let šedesátých, jejichž generace se v daném období formovala.
Návštěvník vstupující do prostor Městské knihovny je po několika minutách ohromen kvantitou vystavených děl. Prostor nečekaně originálně upravený pro výstavu architektem Miroslavem Vavřinou (absolvent ateliéru Evy Jiřičné na pražské VŠUP) pojal přes 800 děl a nutno říci, že ani jedno dílo nelze označit za vycpávkové. Naopak, další vybraná díla kvůli omezenému prostoru prostě zavěšena nebyla, nebo se je nepodařilo zapůjčit, slyšet se nechaly i hlasy upozorňující na absenci děl autorů nezastoupených. Není v silách návštěvníka takto nasyceného prostoru, aby zvládl výstavu najednou, nelze to však považovat za výtku. Projekt, ve kterém nás autorka provede od těsně poválečné krize až k „novým rolím populární kultury“, si určitě zaslouží návštěv více. Jak říká sama autorka výstavy, román taky nepřečteme přes noc.
Název Roky ve dnech je citací názvu cenzurou zakázané sbírky Jiřího Koláře. Deníková forma Kolářovy sbírky reflektující dobovou situaci není nepodobná výstavnímu projektu mapujícímu vývoj umění, i když ne zcela chronologicky, jako deník mapuje naše životy. A jako v životě i zde dochází k vítanému propojení generací a jejich konfrontaci. Obzvlášť zaujmou díla autorů, které si s touto dobou nespojujeme, nicméně nejenže tvořit nepřestali, ale vytvořili díla, která stranou zájmu zůstávala neoprávněně. Vedle děl notoricky známých jsou na výstavě naopak k vidění mnohá stěžejní díla, která byla téměř neznámá. Střídají se jména umělců v té době již zavedených, jakými byli Emil Filla nebo Josef Šíma, s umělci, kteří sa měli teprve prosadit, jako Stanislav Kolíbal či Václav Boštík. Zvlášní pozornost si zaslouží díla Václava Chada a Jana Reegena, dvou velkých nadějí českého umění, jimž však v naplnění zabránila předčasná smrt. Pro mnoho umělců se ale období, na které se výstava zaměřuje, stalo hlavním tvůrčím obdobím. Ze zahraničí byla specielně pro výstavu zapůjčena díla Hluk ticha Mikuláše Medka a Sejfy od Toyen.
Kritéria pro výběr děl byla jasná: vnitřní svoboda, progresivita a ne-samozřejmě kvalita. Připomenutí kriteria kvality je dnes, kdy se prosazují mnohé jiné hodnoty podporující koncepty výstav, zcela na místě. Výstava je rozdělena na dvě části, před a po roku 1948. Celou výstavu vytváří třináct kapitol, které svou otevřeností umožňují opakování autorů či potenciální prostupnost děl kapitolami. Některé kapitoly vycházejí z hlediska formálního (např. Skutečnost ve znacích), jiné z tematického (např. Balada/krajina). Nejsou to však jediná dvě hlediska, kapitola Zastavený čas tak vychází z atmosféry děl, 1957 – první rok změny těží z nepřímých uměleckých reakcí na uvolňování klimatu a našla by se i další východiska. A tak se s dílem Františka Hudečka, Jana Zrzavého, Vladimíra Boudníka, Emily Medkové a dalších střetáváme ve dvou a více kapitolách. Samotné kapitoly přinášejí zajímavá srovnání, která většinou účin děl navzájem umocňují. Někdy si to díla žádají sama, jako je tomu u tematizace Českého středohoří u Filly a Sudka, jindy srovnání překvapí, jako juxtapozice Aléna Diviše a Věry Novákové nebo Jana Zrzavého a Jana Křížka v kapitole Spiritualita, umělců, které dělí bezmála třicet let. V kapitole Primitivismus překvapí různé formy primitivismu u Jana Křížka, Mikuláše Medka nebo Věry Janouškové, umělců generačně spřízněných. Naopak soubory koláží Karla Teigeho, Roberta Piesena a Zbyňka Sekala vycházející ze surrealismu jsou rozmístěny ve třech různých kapitolách výstavy.
Přínos celého projektu vynikne v porovnání s akademickými Dějinami českého výtvarného umění V. (druhá část pátého dílu se věnuje období 1948-1958). Marie Klimešová se vyhnula oficiálnímu umění i jakémusi „plíživému modernismu“, jak umění na rozhraní oficiality nazývá Vojtěch Lahoda. Jediným styčným bodem akademických dějin a výstavy je kapitola Lenky Bydžovské Surrealismus, existencialismus, explozionalismus, která dokazuje, jak malá výseč z tehdejšího umění byla brána jako platná. (Pátý díl akademickýchdějin vyšel v roce 2005, výstava Roky ve dnech je tedy důkazem, jak dynamickým oborem dějiny umění mohou být.)
Kurátorský výkon Marie Klimešové je ohromující a jako takový je důkazem síly jejího vytrvalého odhodlání a přesvědčení o důležitosti celého projektu. Nejedná se však o jakýsi autoritářský či dogmatický výklad z pozice pouze jednoho odborníka, což dokázala i poděkování při vernisáži, a to například Janu Placákovi z Galerie Ztichlá klika, pro kterého vystavované období nebylo nikdy okrajovým, Antonínovi Dufkovi za pomoc při orientaci v médiu fotografie nebo Haně Rousové za cenné rady. Projekt, na který vystavované umění čekalo několik desítek let a který sama kurátorka nazývá splněním svého snu, na který čekala přes patnáct let, konečně došel naplnění. Bylo by ale pošetilé považovat jej za definitivní satisfakci, doufejme, že dalším z jeho přínosů bude rozvíření odborné diskuse a vlna zájmu z řad dalších odborníků. Práce na dobovém materiálu nepochybně zbývá ještě dost, opakovaně se vynořuje otázka zařazení českého umění do mezinárodního kontextu. Toyen, Heisler nebo Křížek, tito autoři odešli do Paříže ještě v roce 1947. Libor Fára slavil svým obrazem Deux visages úspěch v Paříži, Josef Istler vystavoval ještě v roce 1949 se skupinou COBRA v Amsterodamu, ale co jejich kolegové? Jaké mají místo v dějinách evropského poválečnho umění? Nové otázky nechť jsou pro nás více než hotové odpovědi.
Pořadatelé: Galerie hlavního města Prahy, Arbor Vitae Societas a Hlavní město Praha
Městská knihovna v Praze, 2. patro, do 19. zaří 2010
Rado Ištok
Odkaz na výstavu Roky ve dnech zde
