Příspěvky

Vysokou kulturní úroveň olomouckého muzea umění dokládají výběrové výstavy ze stálých sbírek, které stále čekají na vhodný prostor ke své dlouhodobé prezentaci. Dokládají, že se nejedná o regionální instituci, ale o muzeum s více než celorepublikovým významem. Moudré vedení muzea v uplynulých letech získalo do svých sbírek mnohá díla od světově proslulých klasiků, přesto nezanedbává prezentaci kulturního života regionu a zachovává si svůj osobitý lokální kolorit. Olomoucké muzeum kromě vynikající sbírky volného umění již více než dvě desetiletí buduje zajímavou sbírku užitého umění. Zatímco výstava Listování | Moderní knižní kultura ve sbírkách Muzea umění Olomouc (10. 6. – 11. 10. 2009) představila před dvěma lety unikátní soubor krásné knihy, byla v uplynulých měsících k vidění krátkodobá expozice sedacího nábytku v časovém rozpětí 19. - 20. století. Díla byla kontextualizována v kvalitních doprovodných textech na stěnách, kde k jednotlivým exponátům vždy odkazovalo číslo. Daný způsob popisek však vnímám na výstavě jako problematický, neboť nelze v hustě napsaném textu vždy rychle najít číslo exponátu a identifikace konkrétního autora či názvu díla může být dost namáhavá. Hezkým akcentem na začátku výstavy byla litinová židle Karla Friedricha Schinkela. Velká místnost byla následně zasvěcena nábytku rodinné firmy Thonet. Bohatost motivů a fantasie v židlích z ohýbaného dřeva dala podnět i k zajímavým konfrontacím: zatímco křeslo z ohýbaného dřeva a překližky je zřetelně poplatné konstrukci 19. století, křeslo zvané Wiener Sessel svými plynulými křivkami evokuje kouřové linie secese. Svou tvarovou čistotou však bylo přitažlivé ještě pro architekty funkcionalismu, napřílad Le Corbusiera a Pierra Jeannereta, kteří ho použili v interiéru svého Pavillon de l'Esprit Nouveau. Na výstavě byla zastoupena i houpací křesla. Další oddíl představil slavnou židli Adolfa Loose, kterou navrhl pro nedávno znovu zrekontruovanou vídeňskou kavárnu Café Museum. Elegance řešení je citelná z červeně mořené židle s dvojitým prohnutím opěrátka. Úspornost výzdoby však Loosovu podniku v dobovém vídeňském vkusu, spjatém ještě úzce se secesí, nepřinesla mnoho chvály. Židle Hill House z roku 1902 od Charlese Rennie Mackintoshe připomněla návštěvníkovi východiska vídeňské geometrické secese. Ani příliš nevadí, že se jedná o repliku z roku 1990 – jde o evokaci tvarů, které jsou věrné svému východisku a ukazují inspirační pramen pro nábytek Josefa Hoffmanna, například křeslo pro sanatorium Westend či slavnou Sitzmachine. Hravější část Hoffmannovy tvorby představoval sedací soubor pro kabaret Fledermaus. Originální židle z roku 1905 svým opěrátkem doslova jako křídla netopýra objímá hosta, který se v ní uvelebí. Wagnerovu architektonickou školu zastoupily ukázky židlí podle návrhů Gustava Siegela či Jana Kotěry. Samotný architekt Otto Wagner je autorem ušlechtilého křesla pro telegrafní kancelář deníku Die Zeit, které svými mosaznými patkami nezapře osobitý rukopis svého autora. Lidová inspirace byla nejzřetelněji viditelná v nábytku Dušana Jurkoviče. Ojedinělou kapitolu výstavy tvořily i fragmenty z obydlí slavné rodiny Primavesiů, ornamentální židle v kubizujících formách od Antona Hanaka a monumentální, robustní stůl od Josefa Hoffmana. Mezinárodní přesah v oddíle Nábytek řeší architekti zajistila ukázka z tvorby Poláka Mieczyslava Kotarbinského, jehož židle pro polský pavilon Světové výstavy dekorativního umění v Paříži roku 1925 snoubí kubistické motivy a inspiraci folklórem. Jednoduchost křesla olomouckého architekta Jacquese Groaga svědčila o jiných prioritách tvůrce: svou elegantní modernitou odkazuje k pokrokovým tendencím, směřujícím k estetice 50. let. Ojedinělou kapitolu tvoří antroposofický nábytek inspirovaný druhou budovou Goetheanea v Dornachu s typicky krystalickými formami. Nalezl svého obdivovatele například v osobě olomouckého antroposofa Antonína Kubise, z jehož majetku pochází úžasné geometricky tvarované křeslo dle návrhu architekta Felixe Kaysera (1892 – 1980). Stejný architekt navrhl i goetheánskou skříň, která evokuje svým tvarem i některý nábytek od Františka Bílka. Jinou oblast – již zcela zakotvenou v proudu modernity  – představovaly ukázky nábytku z ocelových trubek od Marcela Breuera, Miese van der Rohe nebo Jindřicha Halabaly, který ve Spojených uměleckoprůmyslových závodech v Brně úspěšně řešil obdobné problémy jako jeho němečtí kolegové (například vytvoření židle z jedné ohýbané ocelové trubky). Design 50. a 60. let ve sbírce zastupuje ikonická židle Panton z jediného kusu sklolaminátu. Stejný materiál použil i Miroslav Navrátil ve své židli, která se odlišuje od dobře známé „tramvajové“ varianty jen svou podnoží z ocelového drátu. Nadčasový italský design representuje Giancarlo Piretti se svou průhlednou skládací židlí Plia nebo Tito Agnoli s ergonomickou židlí vyplétanou ratanem (1962). Krásným překvapením je na výstavě autentický Table bleue Yvese Kleina, který obsahuje desku posypanou patentovaným pigmentem IKB ve schráně z plexiskla. Postmoderní design representuje ukázka z tvorby Milana Knížáka, židle Softhard, a díla členů umělecké skupiny Atika, kteří v parafrázích navazovali na předválečnou tradici avantgardy (Jiří Pelcl, Vít Cimbura) či teatrálně komentovali dobové události (křeslo Bohuslava Horáka: Svatý Václave, ty to všechno vidíš). Jak lze vyčíst z našeho letmého přehledu některých exponátů výstavy, jedná se v případě olomoucké sbírky užitého umění o zcela mimořádný soubor sedacího nábytku, a to i z evropského měřítka. Výstava představila na fenoménu židle dynamický uměleckohistorický vývoj dvou staletí. Málokdo by řekl, že lze na základě užitkového předmětu vytvořit natolik fascinující příběh evropské kultury a jejího progresivního vývoje, kterým v 19. a 20. století prošla.