Sborníky a odborné texty

Úvod
Koncept nehmotného kulturního dědictví zažívá v posledních letech nebývalou konjunkturu, a to nejen v oblasti muzeologie, ale i v dalších humanitních a společenských vědách. O nehmotném kulturním dědictví se hovoří asi nejvýrazněji v disciplínách typu cultural studies, etnologie a antropologie, velmi výrazně i v relativně recentních - a spíše aplikovaných - oborech jako je památková péče, heritage studies či kulturní management. Na konjunkturu termínu nehmotné kulturní dědictví má ale zřejmě největší vliv jeho ryze praktické užívání na poli politiky, obchodu, a asi nejvýrazněji na poli velice úzce souvisejícího fenoménu tzv. kulturní turistiky. Právě pro toto jeho prakticistní užívání by koncept kulturního dědictví neměl zůstat stranou seriózní analýzy, protože právě toto užívání ovlivňuje sociální realitu velice výrazným způsobem.
Prezentovaný příspěvek se ilustrativní formou zabývá konceptem nehmotného kulturního dědictví, snaží se jej analyticky uchopit a vysledovat potenciální teoretické zakotvení tohoto fenoménu.

Koncept kulturního dědictví
Konkunktura konceptu nehmotného kulturního dědictví samozřejmě plynule navazuje na nebývalou sémantickou dominanci konceptu kulturního dědictví obecně, který je v mezinárodním měřítku patrný už dlouho. Samotný koncept kulturního dědictví se, jak uvedl Zbyněk Stránský, stal objektem pokusů o teoretickou interpretaci zatím jen ojediněle (Stránský 2005: 177, definice např. Beneš, rozlišující kulturní dědictví a kulturní bohatství). Podobně připouští i současná prezidentka ICOM Alissandra Cummins, že, „dědictví je stále vyvíjejícím se konceptem, v některých případech nevhodně definovaným a často nedostatečně chápaným“ (Cummins 2005). Velká většina prací zabývající se konceptem kulturního dědictví jej navíc definuje, jak si všiml opět Zbyněk Stránský, jako pouhý výčet designátů (Stránský 2000: 35, Stránský 2005: 179). Vedle této povahy výčtu designátů má pak koncept kulturního dědictví velmi často ryze prakticistní povahu s poměrně slabou teoretickou základnou. To se týká i některých forem heritage studies, které bývají prakticky -velmi často manažersky - zaměřeny. Tak například Howardova poměrně vlivná práce Heritage. Management, Interpretation, Identity z roku 1997 definuje dědictví jako „vše co lidé chtějí zachovat, od čistého vzduchu k morris dancing, včetně hmotné kultury a přírody. Je všeprostupující a týká se každého“ (Howard 1997:1). Klíčovým prvkem k definování nějakého fenoménu jako součásti kulturního dědictví je pak proces identifikace individua či society s tímto fenoménem („identifikace je vším“ – Howard 1997: 6). Ne vše, co určitá societa zdědí z minulosti je totiž automaticky pozitivní (připomeňme jen např. notorickou chudobu některých společností), teprve proces selekce prvků vnímaných jako hodnotné z korpusu neutrálních pozůstatků minulosti a identifikace s nimi je dle Howarda designuje jako dědictví. Další Howardova definice pak dědictví definuje přímo podílem individua či společnosti při jeho vytváření: „Za dědictví může být považováno cokoli, co někdo touží zachovat či sbírat a předat to následujícím generacím“ (Howard 1997: 6). Klíčovou charakteristikou takto definovaného dědictví je pak fakt, že tato prezervace a kolekce nesmí být primárně motivována finančními pohnutkami.
Je tedy evidentní, že disciplína heritage studies – alespoň dle Howarda – je praktickým konceptem, založeným spíše na subjektivní bázi, což přiznává i sám autor: „Heritage studies tedy chápou čím jsou, ale někdy není příliš jasné, proč existují, či jaká je esenciální struktura jejich subjektu“ (Howard 1997).
Přesto není dobré heritage studies odbýt jako nevýznamný obor bez solidnější teoretické základny. Jde totiž o celosvětový fenomén, který se v poslední době objevil na mnoha univerzitách, velmi často jaksi „samovolně“, vzniknuvší z oborů jako dějiny umění, historiografie, archeologie, antropologie, geografie či museum studies. Přes to, že tyto obory nemají shodnou teoretickou základnu, literatura zabývající se kulturním dědictvím přitom vykazuje podivuhodnou similaritu (Howard 1997: vii). Heritage studies v její současné fázi lze tak dle Howarda charakterizovat jako disciplínu spíše intuitivní, „lidovou“, subjektivní, velmi často samu sebe vymezující jako programově anti-akademickou, které jsou bližší nejrůznější „lidové“ rekonstrukce či vytváření minulosti jako living history či archeologické skanzeny než tradiční akademické instituce nějakým způsobem konzervující a zachycující minulost (Howard 1997: 11, 14).
Koncept kulturního dědictví, ač v současnosti definovaný spíše politickými aktivitami mezinárodního (UNESCO, ICOM) či lokálního (vlády národních států) měřítka či praktičtěji laděnými disciplínami typu heritage studies, dnes už ale rozhodně nelze odbýt jako pouhý „módní“ koncept (Stránský 2005: 62). Ač nepříliš teoreticky zakotvený a spíše prakticky laděný, efemérnost „módy“ díky své delší existenci rozhodně postrádá. V současnosti navíc i existují hlasy kritizující tento koncept právě z politického hlediska – kulturní dědictví může být pak konceptualizováno jako „nebezpečný“ koncept, který může být charakterizován přívlastky jako nacionalistický, (Howard 1997: 4).
Ač je v tomto výčtu přívlastků příliš cítit módní postmoderní a multikulturalistickou militantní bezobsažnou rétoriku, pravdou je, že koncept dědictví může skutečně mít pro určité prvky společnosti efekt spíše negativní. Jako příklad je možné zmínit například efekt popisovaný Kennethem Olwigem jako Midův dotek, nazvaný dle bájného antického krále Midase, který svům dotykem měnil veškeré předměty ve zlato. Podobně jako tento dotek funguje dle OIwiga i norská legislavita zabývající se hmotným kulturním dědictvím, která je natolik přísná a náročná, že si chudší vlastníci starých domů a farem nemohou jejich údržbu dle této památkářské legislativy finančně dovolit. Tyto památkově chráněné stavby tak musejí prodávat bohatším. Efekt konceptu hmotného kulturního dědictví je tak možné interpretovat jako jistý druh konspirace bohatých proti chudým (Olwig 2001). Podobně ve foucaltovském disciplinačním duchu konceptualizoval diskurz kulturního dědictví v 80. letech 20. století i liberál Robert Hewison, který jeho konjunkturu interpretoval jako reakci národních států na ekonomický úpadek, který tak tento koncept vnutil svým ekonomicky slabším občanům, aby tak legitimizoval své aktivity (Howard 1997: 10). Podobný příklad by se ostatně mohl vzít i z každodenní sociální praxe v České republice, kde aktivity památkové péče představují pro velkou část společnosti pouze obtěžující disciplinační úsilí státu, s kterým se tito občané nijak neidentifikují. Koneckonců hrady a další památky se na stavební materiál rozebíraly vždycky a „památkář“ představuje dnes pro značnou část naší společnosti spíše pejorativní označení. Kulturoložka a folkloristika Barbara Kirshenblatt-Gimblett zase chápe dědictví nikoli jako reprezentaci minulosti, ale jako nový typ kulturní produkce, který vdechuje nový život zanikajícím způsobům života, ekonomikám a lokalitám.
Už pro tyto (byť nesoustředěné) pokusy o uchopení konceptu kulturního dědictví je třeba nesouhlasit s Jorinde Seijdel, tvrdící, že „projekt světového dědictví se jeví jako stará tvář muzea s měřítky a kriteriemi datovatelnými devatenáctým stoletím“ (1994, cit. dle Stránský 2005: 177). Koncept kulturního dědictví se, podobně jako předchozí koncepty, zrodil primárně z praxe a jeho soustředěnější seriózní reflexe je teprve před námi.

Koncept nehmotného kulturního dědictví
Současný zájem o nehmotné kulturní dědictví je motivován – podobně jako u dědictví materiálního – primárně touhou po jeho záchraně. Nehmotné kulturní dědictví je na rozdíl od enviromentálních faktorů ohrožující materiální dědictví ohrožené především postupující globalizací a zvětšující se uniformitou kultur. K jeho zviditelnění výraznou měrou přispěly – což je velmi významný prvek – především politické aktivity lokálních domorodých (indigenous) společností, obyvatel tzv. čtvrtého světa.
Dle etnologa Ingo Schneidera souvisí současná konkunktura konceptu nehmotného kulturního dědictví s krizí modernity, ztrátou porozumění světu, a především snahou o „muzealizaci“, tedy zachování „mizejících“ jevů (Schneider 2005: 1-2).
Proponenti konceptu nehmotného kulturního dědictví uvádějí, že právě v současné éře konfliktů a napětí, kdy je multikulturní skladba sociálních struktur společností a národů nejvíce ohrožena, nadchází nejvýznamnější okamžik pro jeho záchranu.
V současnosti již existuje celá řada mezinárodních dokumentů zabývajících se konceptem nehmotného kulturního dědictví (nejvýrazněji asi UNESCO Convention for the Safeguarding of the Intangible Cultural Heritage (17.10.2003), dále pak Convention on the Protection and Promotion of the Diversity of Cultural Expression (2005), First Proclamation of Masterpieces of the Oral and Intangible Heritage of Humanity, (2001), Second Proclamation of Masterpieces of the Oral and Intangible Heritage of Humanity (2003), Third Proclamation of Masterpieces of the Oral and Intangible Heritage of Humanity (2005) apod.). Problémem konceptualizace většiny těchto dokumentů ale zůstává, že se pod pojmem nehmotné kulturní dědictví pouze vyjmenovávají jednotlivé kulturní formy a procesy, které jej mají v sumě reprezentovat. Tento problém bohužel sdílí koncept nehmotného kulturního dědictví s konceptem kulturního dědictví obecně.

Konfúznost teoretické báze nehmotného kulturního dědictví
Na první pohled by se mohlo zdát, že koncept nehmotného kulturního dědictví těžkopádný koncept kulturního dědictví chápaného jako čistě materiální fenomén, překračuje. Toto zaměření konceptu kulturního dědictví čistě na hmotnou kulturu kritizoval již Stránský, který uvedl, že se kulturní dědictví neváže pouze na materiální kulturu, ale především na duchovní, kulturní vědomí a povědomí. Nelze jej proto ztotožňovat s věcnými podněty motivujícími zrod vědomí kulturního dědictví (Stránský 2005: 17, 179). Jeho charakter pouhého (byť dovedně strukturovaného) výčtu designátů jej však staví na roveň pouhým předchozím definicím kulturního dědictví. Pokud se podrobněji podíváme na pozadí konceptu nehmotného kulturního dědictví, nemůžeme v něm nevidět jakousi obnovu tradičního romantického étosu blížícího se zániku tradičního folkloru a dalších kulturních forem, étosu motivující první sběratele folkloru i první domácí projekty typu Národopisná výstava českoslovanská roku 1895. Tento koncept, v masovějším měřítku vzniklý kombinací starožitnictví a romantického nacionalismu podpořeného herderovskými ideami, provází ideu sběru jevů tohoto typu neustále, byť se od něj akademická evropská etnologie a anglosaská antropologie distancovala již na počátku 20. století.
Přes romantický opar tažení za záchranou mizejících kulturních jevů je jasné, že i v případě nehmotného kulturního dědictví probíhá značná selekce, prováděná z nejrůznějších, nejčastěji politických, ekonomických (kulturní turistika) či pouze estetických důvodů. Jestliže chceme skutečně uchovat nehmotné kulturní dědictví nějakého lidského společenství v celé jeho komplexnosti, jakým etickým dilematům budeme například čelit při pokusech uchovat novoguinejský rituální kanibalismus? Je i pojídání mrtvých příbuzných součástí kulturního dědictví? Pro estetické a morální kategorie Západu zřejmě nikoli, neboť tento jev byl odmítnut nejen aktivisty na poli nehmotného kulturního dědictví a kulturní turistiky (zatím se bohudík nesnažící o bizarní prezentaci ve stylu starých panoptik zrůdností), ale i americkými akademickými antropology, kteří se tak hrubě zpronevěřili své klíčové metodologické zásadě kulturního relativismu. Protiargumentem může přitom být tvrzení, že obřadné a láskyplné pojídání příbuzného je zcela v souladu s lokálním hodnotovým systémem a je emocionálně i morálně vyspělejší než nezúčastněná kremace bez účasti příbuzných, běžná v současnosti u nás. Pokud zůstaneme ještě na chvíli na Nové Guiney, další otázkou související s konceptem nehmotného kulturního dědictví je pak jeho autenticita. To, že podporujeme jevy, které chápeme velmi často příliš romantickou optikou jako autentické lokální tradice hluboce spjaté s místní kulturou, neznamená, že tyto jevy takovými opravdu jsou. „…Na Nové Guineji už dnes každý uvědoměle ví, že jeho tradiční tance a zvyky jsou „součástí kulturního dědictví“ (Novotný 2004: 25). Toto vědomí pak vede k prezentaci těchto kulturních prvků jako pouhých turistických atrakcí a zdrojů výdělku pro lokální společenství. Tento jev kritizoval již kulturní antropolog Clifford Geertz a nazýval jej „koncem živé kultury a její přeměnou na folklor“ (Geertz 2000: 14) – lepším pojmem by byly ale spíše termíny folklorismus či fakelore (Dorson 1972). Všechny tyto termíny označují sekundární život folkloru, který už nemá s autenticitou nějaké původní živé kultury nic společného a mění se tak v pouhé hobby či zdroj výdělku. S podobným jevem se můžeme ale setkat i u nás ve střední Evropě:. „Nic na tom nemění ani fakt, že tanec dešťů (a vánoční koledy) tancujeme (pějeme) vždy ve stejnou dobu a úplně stejně jako to činili naši předkové. Ve skutečnosti se jedná o úplně jiný tanec dešťů. Takový, jehož následkem bude cokoli, jen ne déšť (pokud tomu tak nebylo dříve, alespoň jsme v to věřili)“ (Svoboda 2005: 67). Podobně i středoevropské revitalizované zvyky jako masopustní průvody kurentovanje ve Slovinsku či slovácký verbuňk v České republice (v roce 2005 zapsaný mezi Masterpieces of the Oral and Intangible Heritage of Humanity) nejsou již skutečnou živou tradicí, ale spíše událostí vytvářenou profesionálními a poloprofesionálními folklorním soubory primárně pro rozvoj turistického ruchu, a jen v menší míře skutečně i pro lokální komunitu.
Doslovně to připouští například i popis dalšího „mistrovského díla nehmotného kulturního dědictví“, albánská izo-polyfonie (vícehlasý zpěv) z pera UNESCO, který explicitně tvrdí, že k jeho revitalizaci došlo právě díky kulturní turistice. Jak ukázal Ingo Schneider na příkladu masopustního průvodu v Tyrolsku, jevy označované jako „kulturní dědictví“ nemusí být v žádném případě nutně vázány na historicitu a mohou být, podobně jako projekt současné prezentace identity britské monarchie, uměle konstruovány – jsou to tedy často, ve smyslu Erica Hobsbawma, „vynalezené tradice“ („invented traditions“) (Hobsbawm – Ranger 1985). Podobně byl ostatně vynalezen i morris dancing, pro mnohé Angličany přímo kvinteseciální příklad starobylého zvyku, použitý i ve výše zmíněné Howardově definici dědictví. Tento fenomén byl z velké části revitalizován (až vynalezen) na počátku 20. století aktivitami jediného nadšence, Cecila Sharpa (Georges – Jones 1995: 79-81).
Naše soustředění na vnější, esteticky zajímavé prvky jako kroje či lidové umění je často determinováno romantickou folkloristickou koncepcí, která ulpívá na povrchu věcí. Dalším problémem je, že tyto prvky často představují, jak ukázal sociální historik Burke, zpravidla poslední fázi vývoje lidové kultury během nástupu industrializace v 19. století, kdy se díky prosperitě rozhýřila pestrými formami ve své finální agonii, a nikoli lidovou kulturu jako celek.
Na těchto snahách není třeba ale vidět primárně nic negativního – jisté ale je, že romantická optika a západní estetické kategorie nám přikazuje podporovat spíše slovácký verbuňk než dejme tomu ples myslivců či hasičskou zábavu, která je pro danou komunitu daleko významnějším prvkem nehmotného kulturního dědictví, či spíše novoguinejský dešťový tanec než rituální pohřební hostinu. Dalším nebezpečným prvkem konceptu nehmotného kulturního dědictví je jeho značné ohrožení ze strany okamžitého využití kulturní turistikou. „Z rozmanitosti lidských kultur se nelze těšit beztrestně. Jejich poznávání a zánik jsou jen dvě strany téže mince“ (Novotný 2004: 19).
Jak jsme již konstatovali, prvek nehmotného kulturního dědictví je obvykle definován spíše výčtem designátů. Pokud při snaze dobrat se teoretické báze oboru obrátíme pozornost na terminologii používanou v tomto diskurzu (jak je definovaná např. v Slovníku nehmotného kulturního dědictví), všimneme si dalšího zajímavého jevu. Vedle ryze prakticistních termínu jako preservation nebo conversation obsahuje tento slovník termíny vypůjčené ze společenských věd, nejčastěji antropologie (performing arts, popular culture), etnologie (traditional culture) a folkloristiky (oral tradition, oral expression). Centrálním prvkem nehmotného kulturního dědictví pak zůstává pojem kultura, chápaný zřetelně v kulturněantropologickém slova smyslu.
Jak nedávno ukázal etnolog Ingo Schneider, současnou konjunkturu termínu „nehmotné kulturní dědictví“ je ale nutné hodnotit pozitivně v tom smyslu, že zcela přehodnotila starší koncepty regionality, spjaté s tradičním vlastivědným bádáním. Významuplné znaky tohoto kulturního dědictví jako odvolávání se na proces transmise, regionalitu, lokální způsob života a lokální hodnotové systémy jej přitom neodmyslitelně spojují s teoretickými koncepty již dávno zkoumanými evropskou etnologií nebo kulturní antropologií. Jevy dříve označované termínem „tradice“ jsou tak nově interpretovány jako „kulturní dědictví“.
Co nám to vypovídá o diskurzu nehmotného kulturního dědictví? S jevy v současnosti zahrnutými pod pojem nehmotného kulturního dědictví pracovala antropologie, etnologie a folkloristika, stejně jako národopisná (Volkskunde) a etnografická (Völkerkunde) muzea již delší dobu, a nehmotné kulturní dědictví bylo vždy označováno pojmem kultura. Můžeme tedy souhlasit se slovinským antropologem Mencinem, dle které je nový termín nehmotné kulturní dědictví pouhým „přeznačením“, synonymem tradičního pojmu kultura, který tvoří eseciální součást všech definic antropologie, etnologie a folkloristiky již od konce 19. století (Mencin 2004: 256).
Zatímco ale tyto vědy už dávno upustily od rozlišování mezi materiální a duchovní kulturou (které se stále lokálně používá, nejčastěji vycházejíc z pozitivismu reanimovaného vulgarizovaným marxismem – Wiegelmann 1970: 188), shrnujíc oba tyto prvky pod jediný koncept kultury jako sdíleného systému významů stojících za jednotlivými kulturními prvky, v politické a praktické sféře teoretické rozlišování „hmotného“ a „nehmotného“ kulturního dědictví stále přetrvává.

Závěr
Koncept nehmotného kulturního dědictví má kořeny v evropské nostalgii, herderovské ideji záchrany mizející „lidovosti“, kombinované s teoretickým aparátem vypůjčeným převážně z antropologie, etnologie a folkloristiky. Obvykle bývá definován jako pouhý výčet designátů a je možné jej konceptualizovat jako synonymum tradičního antropologického pojmu kultura či tradičního etnologického termínu tradice. Jde spíše o prakticistní, politický, na některých úrovních až subjektivní koncept, složený ze směsi politické terminologie a výpůjček ze společenských věd, vhodný spíše pro aplikační práci.
I přes nepříliš hluboké teoretické rozhraničení konceptu nehmotného kulturního dědictví jej není dobré rovnou odsoudit. Svým transkulturním zaměřením překračuje tradiční etnocentrické až koloniální myšlení, se sférou prezervace a muzealizace (zvláště ve středoevropských podmínkách) tradičně spojované. Projekty typu národní databanky nehmotného kulturního dědictví jsou určitě pozitivním jevem, skýtající pramenné základny nejen zůčastněným oborům typu etnologie či antropologie, ale lidstvu vůbec. Navíc se jedná se o výrazně praktický koncept, srozumitelný i pro nezápadní kultury a tradice, které muzejní tradici nemají – a které tak mohou vnímat implementaci západního modelu muzea jako projev kolonialistické intervence. V některých případech mohou projekty kulturního dědictví navíc skutečně zajistit transmisi a reprodukci tradičních praktik, a nikoli jejich ekonomicky motivovaných derivátů. A v neposlední řadě, což už je ale zcela mimo rámec této stručné úvahy, poskytuje ideologie nehmotného kulturního dědictví více moci menším etnicky či sociálně definovaným skupinám potřebné k jejich organizaci a sebeidentifikaci.


BIBLIOGRAFIE
Beneš, Josef: 1964 – Úkoly muzeí v oboru národopisu. In: Múzeum 2, s. 3-16.
Beneš, Josef: 1962 – Rozvoj národopisu v českých muzeích. In: Sborník Národního muzea A, s. 1-163.
Brouček, Stanislav: 1995 – Ideály českého národopisného hnutí a jejich proměny v čase. Český lid 82, s. 49-53.
Brouček, Stanislav – Pargač, Jan – Sochorová, Ludmila – Štěpánová, Irena: 1996 – Mýtus českého národa aneb Národopisná výstava českoslovanská 1895. Praha: Littera Bohemica.
Cummins, Alissandra: 2005 – Editorial. ICOM News 58/3, s. 2.
Dorson, Richard M.: 1976 – Folklore and Fakelore. Essays Toward a Discipline of Folk Studies. Cambridge: Harvard University Press.
Drápala, Daniel: 2006 – Mezinárodní vědecká konference “Prezentace folkloru a zvykosloví v muzeích v přírodě.” In: Český lid/Etnologický časopis 93/1, s. 89-90.
Geertz, Clifford: 2000 – Interpretace kultur: vybrané eseje. Praha: Sociologické nakladatelství.
Georges, Robert A. – Jones, Michael Owen: 1995 – Folkloristics. An Introduction. Bloomington: Indiana University Press.
Hall, Patricia – Seemann, Charlie (eds.): 1987 – Folklife and Museums: Selected Readings. Nashville: American Association for State and Local History.
Hobsbawm, Eric – Ranger, Terrence: 1985 – The Invention of Tradition. London.
Holman, Pavel: 2000 – Muzejník a jeho práce v terénu. In: Metodika muzejní práce v terénu aneb Muzejník jako sběrač, lovec, objevitel. Sborník přednášek ze semináře 22. – 23. června 2000. Hodonín: Masarykovo muzeum v Hodoníně, s. 3.
Howard, Peter: 2003 – Heritage. Management, Interpretation, Identity. London – New York: Continuum.
Jiříkovská, Vanda: 1993 – Small Museums and Ethnographic Collections as the Expression and Means of Creating the Identity. In: Kandert, Josef – Petráňová, Lydie – Tyllner, Lubomír (eds.) – Constructed Image of the World and Ethnography. Collected Papers Presented at the XVIth World Congress “Czechoslovakia, Europe and the World”, organised by the Czechoslovak Society of Arts and Sciences (SVU) Prague, June 27 and 29, 1992. Praha: Národopisná společnost – Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, s. 76-79.
Kavanagh. Gaynor: 2000 – Dream Spaces. Memory and the Museum. London – New York: Leicester University Press.
Kirshenblatt-Gimblett, Barbara: 1998 – Destination Culture. Tourism, Museums, and Heritage. Berkeley and Los Angeles: University of California Press.
Knell, Simon J. (ed.): 2004 – Museums and the Future of Collecting. Aldershot: Ashgate.
McLane, Maureen N.: 2002 – On the Use and Abuse of “Orality” for Art: Reflections on Romantic and Late Twentieth-Century Poiesis. In: Oral Tradition 17/1, s. 135-164.
Mencin, Ralf Čeplak: 2004 – Neotipljiva kulturna dediščina. UNESCO in etnografski muzeji. In: Etnolog 65/14, s. 245-256.
Novotný, Vojtěch: 2004 – Papuánské (polo)pravdy. Praha: Dokořán.
Olwig, Karl: 2001 – International Journal of Heritage Studies 7 (4).
Pechová, Jarmila: 2000 – K problematice výzkumu lidových řemesel a výrob v současnosti. In: Metodika muzejní práce v terénu aneb Muzejník jako sběrač, lovec, objevitel. Sborník přednášek ze semináře 22. – 23. června 2000. Hodonín: Masarykovo muzeum v Hodoníně, s. 7-11.
Sandahl, Jette: On the treshold of a new museum. ICOM News 58/1, 2005, s. 8.
Schneider, Ingo: 2005 – Wiederkehr der Traditionen? Zu einigen Aspekten der gegenwärtigen Konjunktur des kulturellen Erbes. In: Österreichische Zeitschrift für Volkskunde LIX/108 (1), s. 1-20.
Skrydstrup, Martin – Wendland, Wend: 2006 – Protecting Intangible Cultural Heritage: From Ethical Dilemmas to Best Practice. In: ICOM News 59/2, s. 5.
Smrke, Franc – Slavec Gradišnik, Ingrid: 2004 – Besednjak neopredmetene kulturne dediščine. In: Etnolog 65/14, s. 267-271.
Stoličná, Rastislava: 2004 – Lokálna a regionálna identita ako predpoklad uchovánia kultúrneho dědičstva (Reflexia pred vstupom Slovenska do Európskej únie). In: Etnologické rozpravy XI, 1, s. 25-40.
Stránský, Zbyněk Z.: 2005 – Archeologie a muzeologie. Brno: Masarykova univerzita v Brně.
Stránský, Zbyněk Z.: 2000 – Úvod do studia muzeologie. Brno: Masarykova univerzita Brno – International Summer School of Museology.
Tarcalová, Ludmila: 2000 – Metodika výzkumu v obřadní lidové kultuře. In: Metodika muzejní práce v terénu aneb Muzejník jako sběrač, lovec, objevitel. Sborník přednášek ze semináře 22. – 23. června 2000. Hodonín: Masarykovo muzeum v Hodoníně, s. 12-15.
Trouillot, Michel-Rolph: 1995 – Silencing the Past. Power and Production of History. Boston: Beacon Press.
Hugues de Varine: Decolonising Museology. ICOM News 58/3. 2005, s. 3.
Večerková, Eva: 2000 – K metodice terénního výzkumu lidové kultury v současnosti. In: Metodika muzejní práce v terénu aneb Muzejník jako sběrač, lovec, objevitel. Sborník přednášek ze semináře 22. – 23. června 2000. Hodonín: Masarykovo muzeum v Hodoníně, s. 4-6.
Waidacher, Friedrich: 1999 – Príručka všeobecnej muzeológie. Bratislava: Slovenské národné múzeum – Národné muzejné centrúm.
Wiegelmann, Gerndt: 1970 – „Materielle“ und „geistige“ Volkskultur. Zu den Gliederungsprinzipien der Volkskunde. Ethnologia Europaea 4, s. 187-193.

Petr Janeček
Centrum pro prezentaci kulturního dědictví
Národní muzeum

Ke stažení:

• Microsoft Word dokument