Sociální oblast

V Nizozemsku v tomto roce připadl na 13. duben poněkud extravagantní Nationale Poepdag, tedy Národní den enóna. Při této příležitosti se zvídavý muzejník či muzejnice neubrání otázce: Jak se s touto nedílnou součástí lidské kultury a vpravdě celého živočišstva vyrovnat v rámci sbírkotvorných institucí? Jedná se snad jen o téma určené přísně odborně pojatým přírodopisným expozicím? Minimálně několik příkladů z posledních let svědčí o širokém potenciálu tématu, který v jistém ohledu nabízí i provokativní pohled na chápání muzejní sbírky.

Defekace nadále představuje jedno ze společenských tabu. Jedná se o činnost, kterou přes její přirozenost naše civilizace vykázala z veřejného prostoru, jak o formování studu a společenských norem psal Norbert Elias ve svém slavném díle O procesu civilizace. Právě z tohoto důvodu tvořilo a tvoří toto téma vítanou příležitost pro provokativní umělecké performance a projekty – ostatně kořeny tzv. exkrementálního umění lze datovat až do časů Rabelaise a pro moderní dobu se stal konstitutivním např. obraz Jamese Ensora Alimentation doctrinaire z roku 1889. Zejména od 60. let je možné tuto oblast chápat za sice nadále svérázný, avšak již de facto standardní umělecký proud. V případě samostatných muzeí lze zmínit hned několik, které znikly v posledních letech. Nejvýznamnjěším z nich je bezesporu italské Museo della Merda.

Přestože toto muzeum do značné míry také využívá popularitu, kterou vyvolává samotný provokativní název „Muzeum ho*na“, v mnoha ohledech se jedná o inspirativní a hlavně inovativní instituci. Založil ji roku 2015 v Castelbosco v Lombardii podnikatel v zemědělství Gianantonio Locatelli. K založení muzea ho inspirovaly tamní kravíny, které zásobují mlékem např. firmu Grana Padano. Zde na 3 500 krav produkuje denně na 50 000 litrů mléka a 150 000 kilo hnoje. Muzeum má za cíl prezentovat jednak kulturní a performativní rozměr výkalů, jednak možnosti jejich dalšího využití a zpracování. Ostatně v rámci místních kravínů funguje také bioelektrárna, která z kravského hnoje zvládá produkovat 3 MWh. Muzeum od svého založení představilo řadu výstavních projektů od využití výkalů v starověké medicíně přes potenciál exkrementů pro výrobu tepelné energie, živočišný svět trusu, kabinet kuriozit až po koloběh steaku v rámci avantgardního filmu Ressurection Daniela Spoerriho. Muzeum vyrábí z hnoje rovněž vlastní předměty každodenní potřeby, a to pod názvem Merdacotta, organické hnojivo Merdame, nebo na svých stránkách nabízí tematická videa v rámci SHIT TV.     

Krátce po tomto muzeu došlo ke vzniku dalších takto tematicky zaměřených muzeí. Z iniciativy umělecké skupiny Eccleston George bylo roku 2016 otevřeno Národní muzeum enóna (National Poo Museum) na britském ostrově Wight. Řádově se jedná o mnohem menší projekt, který v první řadě slouží jako netradiční edukační centrum pro návštěvnice a návštěvníky místního zoo. Ostatně základní sbírka muzea čítající na dvě desítky vzorků exkrementů taktéž pochází z místního zoo (dnes pod názvem Wildheart Animal Sanctuary). Obdobný charakter kombinující expozici zvířecích exkrementů s PR vycházejícím z boření tabu má i tasmánské Pooseum, které bylo založeno v roce 2018 Karin Kochovou. Nicméně již před vznikem těchto muzeí nabízelo netradiční zážitek se sbírkami fekálií např. londýnské Muzeum kuriozit, výtvarného umění a přírodopisu Viktora Wynda. Je třeba také zdůraznit, že vlna exkrementálních výstav neminula ani Česko. Zoologická zahrada v Praze v roce 2019 představila při příležitosti vydání svého Atlasu trusu výstavu exkrementů, přičemž stálou expozici dnes nabízí Zoologická zahrada Chleby.

Stoupenci tradiční definice muzeí se zřejmě nejvíce pohorší nad Muzeem Unko. To vzniklo v japonské Jokohamě v roce 2016, přičemž výraz unko je v zásadě ekvivalentem anglického slova poo. Toto muzeum je dnes součástí hned několika japonských metropolí, včetně zábavní čtvrti Odaiba v Tokiu. Zde se však nejedná o nějaké realistické biologické zobrazení tématu či vůbec o přírodopisnou edukaci. Podstatu těchto muzeí tvoří charakteristické grafické ztvárnění výkalu v pastelových barvách, které slouží především k zábavě a odreagování. K dispozici jsou různá umělecká uspořádání tohoto designu s místy pro selfie, nabízejícími svébytný prostor neméně svérázného humoru.

Jak je vidět, neexistuje fenomén, který by byl s to ubránit se muzealizaci. Pro všechny se zájmem o tuto tematiku přikládáme níže odkazy na příslušné instituce a také volně dostupný článek Jojada Verripse z Amsterdamské univerzity Excremental Art: Small Wonder in a World Full of Shit. Na samotný závěr lze pozvat ty, kteří by měli náhodou cestu do kanadského Québecku, na dlouhodobou výstavu Oh Shit! / Ô Merde! o kulturním a sociálním rozměru defekace, která bude k vidění v tamním Muzeu civilizace (Musée de la civilisation) do konce března roku 2023. Všem se znalostí francouzštiny pak výstava nabízí on-line sbírku fekálního humoru.

• The National Poo Musuem 
• Museo della Merda 
• Unkomuseum.com
• Oh Shit!, Les contes des 1001 merdes 
• Článek: Excremental Art Small Wonder in a World Full of Shit

Zdroj: poomuseum.org, theshitmuseum.org, MCQ.org, unkomuseum.com, bbc.com

Ilustrační foto: Commons.wikimedia.org – James Ensor, Alimentation doctrinaire, 1889