Sociální oblast

Nizozemsko se v posledních letech aktivně zapojuje do procesu kritické reflexe koloniálních kontextů svých muzeí a dalších kulturních institucí. Ty samozřejmě vycházejí ze širší společenské debaty, jak se vyrovnat s dědictvím nizozemské koloniální říše. V tomto směru se nejedná jen o problém bývalých kolonie, zejména tzv. Nizozemská východní Indie (dnešní Indonésie), ale rovněž o zámořská teritoria, jež jsou dodnes součástí Nizozemského království, jako Aruba, Curaçao, Svatý Martin a další ostrovy v Karibiku.

V minulém roce byla v rámci nejslavnějšího nizozemského muzea, kterým je Rijksmuseum („Říšské muzeum“) v Amsterdamu, otevřena dlouho připravovaná výstava Otroctví, která v tomto rozsahu byla první velkou kritickou výstavou o otrokářské historii Nizozemí, a tím i odvrácené tváře holandské demokratické tradice a kultury tzv. „holandského zlatého věku“. Mimoto otroctví skončilo v nizozemských koloniích definitivně až v roce 1863 (Nizozemské Antily a Surinam), a tak si v rámci výstavy mohou návštěvníci a návštěvnice poslechnout třeba vzácný audiozáznam rozhovoru s Ma Chichiovou, která se narodila do otroctví roku 1853. Výstava získala velké ohlasy v Nizozemsku i ve světě a představuje další úspěšný příklad nejen vyrovnávání se s koloniálním dědictví Evropy, ale dobrou ukázkou muzeí jako deliberativních prostorů, které nabízejí kulturní ideotvorný rámec pro různá společenská témata.

Výstava by měla být k vidění do konce srpna roku 2022. Vedle bohatého edukačního programu nabízí také verzi on-line, která dějiny otroctví představuje na osudech deseti lidí. Lze si ji volně projít zde: Rijksmuseum.nl. V únoru by měla být otevřena výstava s názvem „Revoluce" s cílem představit cestu Indonésie ke svobodě.

Ačkoliv právě výstava Otroctví je dnes nejčastěji citována, pokud jde o nizozemskou reflexi kolonialismu v muzeích a jiných kulturních institucí, je třeba zmínit i další výstavy a muzea zaměřená na toto téma. Například etnografické Tropenmuseum („Muzeum tropů“) coby bývalé Koloniální muzeum představuje dodnes jeden ze vzorů, jak přetvořit kulturní instituce s takto kontroverzní minulostí a vytvořit z nich místa kritického zkoumání nejcitlivějších otázek národní identity. Toto muzeum, jehož základní expozice je postavená na kritickém promýšlení sebe sama (What's the Story), pak v červnu plánuje otevřít novou výstavu s názvem Our Inheritance (Naše dědictví), jež by měla prezentovat příběh vyrovnávání se s otrokářskou a koloniální minulosti Nizozemska. 

Trend tzv. dekolonizace prostupuje i do politiky navracení sbírkových předmětů z kolonií či míst s problematickým koloniálním kontextem. Kolonialismus tak tvoří dnes nedílnou součást historického vyprávění nizozemské minulosti. Amsterdamské městské muzeum třeba využilo vystavovaný zlatý kočár královny Vilemíny z roku 1898 coby pomůcku pro pochopení rozporů nizozemských moderních dějin – např. pomocí problematických maleb na kočáře, vyobrazujících civilizační misi Nizozemska v koloniích. Výstava je k vidění jen do konce února 2022, nicméně v prosinci byla z důvodu pandemických opatření a s nimi spojeného uzavření nizozemských muzeí zpřístupněna on-line výstava, která je k vidění zde: Goudenkoets.nl. V listopadu loňského roku pak nizozemská ministryně kultury Ingrid van Engelshovenová představila záměr vybudovat celé nové muzeum, jež by bylo věnované otroctví a bývalým koloniím.

Nizozemská muzea patří ve světě jistě k nejvíce respektovaným autoritám v rámci institucí kulturního dědictví. I když v Česku zatím dominuje názor, že díky absenci zámořských kolonií v české, resp. československé minulosti je promýšlení koloniálních kontextů bezpředmětné, tak přinejmenším s ohledem na provázanost současné evropské a globální kultury by toto téma nemělo zůstat ani v Česku zcela opomenuto. Ostatně nizozemská muzea mohou být inspirativní i v samotném  způsobu efektivního zapojování muzeí do společenských debat a potýkání se s citlivými tématy dneška.

Zdroj: smithsonianmag.com, dutchnews.nl