Aktuality

Zatímco západoevropská muzea se v posledních letech intenzivně zabývají otázkou, jakým způsobem se vyrovnat s původem svých sbírkových předmětů a obecně s dědictvím kolonialismu, země střední a východní Evropy se nezřídka drží názoru, že toto téma se jich netýká, neboť tyto země jednak neměly vlastní kolonie, navíc často byly pod vládou jiných evropských zemí. Obdobné názory jsou často slyšet rovněž v české společnosti. 

Joanna Warszová a Jan Sowa se ve svém článku s názvem „Východoevropská kolonialita bez kolonií“ zaměřili na tuto otázku, a to zejména s ohledem na polský, maďarský a balkánský kontext. V případě polského a maďarského příběhu zdůrazňují význam historie a narativu „oběti“, který brání hlubší kritické reflexi vlastní minulosti, jako je tomu v případě dekolonizačních debat v západních zemích. Myšlenkový svět kolonialismu prostupoval ale celou Evropou, ať již v pozici „cvičiště“ uplatňování koloniálních technik útlaku, nebo jejich přímého využívání, např. v rámci vlastních periferií. Stranou nezůstává ani prokazatelná touha po získání vlastních zámořských držav (např. po první světové válce).

V případě evropských muzeí hraje samostatnou úlohu budování nových rámců diskuse včetně mezinárodní spolupráce na základě komplexního zjišťování původu sbírkových předmětů. Ty se nemusely dostat do evropských muzeí a galerií jen přímým drancováním a odvezením ze zemí původu, jak je tomu např. u tzv. beninských bronzů, ale jde rovněž o pozdější nákupy či problematický enviromentální rozměr – viz současná debata o sbírkách slonoviny v Humboldtově fóru v Berlíně. Kritická reflexe koloniálních kontextů coby hlubší emancipační projekt byl ostatně implementován také v zemích bez klasické koloniální minulosti. Ve Švédsku byla například výstava Muzea světové kultury (Världskulturmuseet) věnována sbírce textilií Paracas, které byly nelegálně pašovány z Peru na počátku dvacátého století a pak předány muzeu. Skandinávské instituce se také společně zaměřily na projekty týkající se kulturního dědictví Sámů. Obdobné snahy s cílem kritické reflexe sbírek, jejich původu a znovunalézání vytěsněných příběhů realizovala pak i další muzea, např. ve Švýcarsku nebo Rakousku.

Střední Evropa zůstává zatím velmi uzavřena ve svých národních příbězích, které nezřídka nezohledňují vlastní odvrácenou stranu. Určité přísliby s sebou nese vývoj třeba v polských muzeích. Varšavské muzeum se například podílelo na evropském projektu ECHOES v rámci pracovní skupiny městských muzeí v kontextu různorodých koloniálních minulostí. Sdílený myšlenkový svět imperiální doby v rámci střední a východní Evropy  nyní hezky představuje také on-line výstava Inscenovaná jinakost Institutu archeologie a etnografie Polské akademie o přehlídkách jinakosti, lidských zoo a etnografických výstavách. V Česku si zatím získala jistý ohlas pouze výzva Dekolonizace, avšak nepřipojily se k ní žádné významnější instituce.

Zdroj: artalk.cz, post.moma.org, Care of Collections from Colonial Contexts