Samozřejmě, že uložení sbírkových předmětů závisí na stavu depozitářů a na jejich vybavení. I když ale máte zatím depozitáře prostorově nedostačující, s vybavením skromným a pro řadu sbírkových předmětů nepříliš vhodné, nezbavuje vás to povinnosti uložit sbírkové předměty v rámci možností optimálně. Takřka vždy to je možné. Přehledné uložení sbírkových předmětů např. na „primitivních“ regálech a v banánových krabicích je vždy lepší než chaotické „uložení“ sbírkových předmětů na zemi při čekání na finanční dotaci na moderní posuvné regály a speciální krabice s nekyselého materiálu.

         K tradovaným bonmotům mezi muzejníky patří věta, že „největším škůdcem sbírek je muzejník“. Bohužel, je to stále ještě leckdy pravda. Při nešetrné manipulaci se sbírkovými předměty, při jejich necitlivém, ba ledabylém  ukládání, při nezvládnutém způsobu jejich vyhledávání, kdy pro nalezení jednoho sbírkového předmětu je nutné brát do ruky třeba i desítky jiných atp. se sbírkové předměty poškozují, což v horším případě vede k degradaci sbírky, v lepším to zvyšuje náklady na konzervování.

         Jestliže byla vaše sbírka zapsána do CES a je tudíž určena k trvalému uchovávání, je třeba se podle toho k ní také chovat.

K tomu několik „drastických“ příkladů toho, že škůdcem sbírkových předmětů může být také muzejník:

       V  jednom velkém muzeu získali finanční prostředky na náročné restaurování souboru gotických a barokních dřevěných plastik. Plastiky pak vystavili ve stálé expozici, na vernisáži jsem byl přítomen. Byla to velká „sláva“. Shodou náhod jsem se v tom muzeu zastavil po několika letech – ve výstavním sále, kde byla ta expozice, probíhala rekonstrukce rozvodu elektřiny, dělníci tam právě vysekávali do zdí „šlice“, celá místnost byla zaplněna cihelným prachem. A uprostřed místnosti na zemi byly sestěhovány ty plastiky, aniž někoho napadlo je alespoň něčím přikrýt! Stalo se ještě před nabytím účinnosti zákona č. 122/2000 Sb., muzeum nemohlo být nijak postiženo, řediteli muzea byl přístup ke sbírkovým předmětům důrazně vytknut.

      V jiném, krajském muzeu měli uložený početný soubor kramářských písní. V zásuvkách kovových skříní, bez jakýchkoliv obalů, evidenční čísla byla napsána tu na první stránce, tu na třetí a tu na poslední, takže při vyhledávání bylo nutné vzít tisk do ruky a listovat jím. Kurátorka jimi listovala, aniž si vzala rukavice. Pozastavili jsme se nad tím a doporučili, aby jednotlivé tisky uložili do obalů a čísla napsali na ně, že bude vyhledávání snazší a k tiskům šetrnější. Byli jsme v tom muzeu ještě druhý den a kurátorka za námi přišla, abychom se přišli podívat, jak promptně naše doporučení plní. Ukládala kramářské písně do starých dopisních obálek – se silnou vrstvou lepidla. Muzeu byla uložena nápravná opatření, která byla provedena.

     V malém obecním jihočeském muzeu získali peníze na kovové, síťové závěsné regály pro uložení obrazů, což vzhledem k možnostem města byla „výhra“. Obrazy už byly na sítích zavěšeny, bez jakýchkoliv obalů a na zemi mezi regály byly potrhané papírové pytle se zbytky cementu, které tam nechali dělníci, když regály upevňovali. Ředitel muzea – a zároveň kurátor sbírky – v tom cementu šlapal, aby vyhledal námi požadovaný sbírkový předmět, vířil cementový prach, a když jsme se nad tím pozastavili, tvářil se dotčeně a bránil se tím, že nemá v muzeu uklízečku a nic se vlastně neděje, protože kdybychom si nevymysleli, že chceme vidět obrazy, nikdo mezi regály nechodí. Muzeu – nejen proto – byla uložena finanční pokuta, ředitel muzea (nejen proto) byl odvolán. Při následné kontrole už bylo vše v pořádku.

      Ve velkém, státním muzeu měli uložené grafické listy, kresby a rytiny v zásuvkách kovových skříní. Bez obalů, bez proložení papírem – naskládané na sobě. Chtěli jsme vidět sbírkové předměty, které byli v těch zásuvkách, jenže zásuvky byly tak přeplněné, že při pokusu je otevřít se rytiny mačkaly a trhaly. Muzeu byla (nejen proto, nedostatků v péči o sbírky bylo zjištěno více) uložena finanční pokuta, při následné kontrole už bylo vše v pořádku.     

     V malém obecním muzeu, které nemá přírodovědnou „podsbírku“, jsme při kontrole objevili bednu s „podivnými kameny“ (vyjádření ředitelky muzea). Při bližším ohledání a ověřování záznamů jsme zjistili, že se jedná o „zkameněliny“ (tak to bylo napsáno v evidenčním záznamu), poměrně cenné paleobotanické nálezy otisků třetihorních rostlin z již zaniklé lokality. Byly uloženy volně na sobě, mnohokrát stěhovány a překládány, takže jemné reliéfy rostlin v měkké hornině už byly na některých z nich takřka zničeny.  Muzeu bylo doporučeno, aby nálezy předalo do jiného muzea, kde se o ně dokáží postarat.